Povídka

Z Terezína domů a jako vždy na kole

22. června 2012 v 9:56 | Věra Dvořáková

Vstávat, je 6 hodin ráno, rychle se umýt, vypít trochu teplého čaje, obléknout se, snést kolo tři patra dolů a nasednout, směr Masarykovo nádraží. Je totiž květen a v květnu již mnoho let jezdí členové a přátelé sportovního spolku Hakoach a Židovské liberální unie na tradiční Cestu ke svobodě na svých kolech z Terezína do Prahy. Když jsem tak projížděla uličkami Starého Města směrem k nádraží, poprvé za ta léta mě napadlo - kolikrát ještě, kolikrát ještě budu schopna urazit celou cestu, nebo za pár let ujedu již jen pár kilometrů, až nakonec usednu třeba jen do doprovodného vozidla a nakonec už nepojedu vůbec. Bude tady někdo, kdo ponese tuto myšlenku dál, kdo se i touto cestou bude snažit, aby holokaust neupadl v zapomnění? Když jsem kdysi jela poprvé, byl táta ještě naživu, tak jsem mu potom o cestě vyprávěla. Bylo na něm vidět, že mu to dělá dobře a že je moc rád, že jeho dcera má lásku ke sportu i po něm, a že vnímá onu tragiku šoa a nechce, aby se na ni zapomnělo. Táta už tu několik let není a o to intenzívněji na něj na břehu Ohře myslím. Vzpomínám na to, jak říkával, na holokaust se nesmí zapomenout, ale ono se asi zapomene. Myslím, že ta myšlenka ho trápila a věděl, že je proti tomu bezmocný.

Byly jsme v posledním kolínském transportu

21. června 2012 v 9:36 | Irena Ravelova, foto Jaromír Novotny

Tak konečně jsme přišly na řadu my, kolínské transporty. Nejsem spisovatelka. Jsem zde ještě jedna z několika posledních Kolíňáků, kteří ještě žijí. Je zde sice ještě moje sestra, ale ta již bohužel není schopna, aby pár řádku připsala. Dávám zde jednu povídku od ní, která již léta chodí kolem světa. Dostávají ji turisti, které provádím Terezínem. Napsala též knihu, jedinou přeloženou do pěti jazyků. Začala jsem též psát, též krátké povídky, ale mimo židovských novin tam o ně neměli zájem. Nevadí, nehledám kariéru. Tak ale něco o Kolíně. Narodila jsem se snad u nejlepšího rabína, jaký se kdy narodil po rabi Löwovi. Jako malou holku si mě posadil na klín a vyprávěl mi biblické povídky. Nebyl jen rabínem, byl též profesorem na gymnáziu a spisovatelem. Byl hlavně náš přítel, náš otec. Babička byla přítelkyně jeho ženy a my přátelé s celou rodinou. Když přišel Hitler, snažil se kolínské Židy v několika zemích usadit. Nikdo nás nechtěl. Vrátil se po válce jediný, kdo přežil z celé jeho početné rodiny a stal se zde rabínem. Z českých Židů se skoro nikdo nevrátil, ale přišli z jiných zemí. Náš rabín ale prý nebyl dost ortodoxní pro tyto přistěhovalce a nedovolili mu úřadovat v Praze. Přestěhoval se do Brna a tam též zemřel. Mimo jiné napsal knihu "Židovská tragédie".

Vzpomínka na jednu malou splátku dluhu, který nikdy nepůjde vyrovnat

27. ledna 2012 v 10:13 | Milan Dušek
Mnoho dat, událostí a osob přichází na mysl okolo 27. ledna. Ještě dnes si živě vybavuji den v roce 1967 ve město Neukirchen v Hessensku, kde jsem pobýval u příbuzných, vyhnaných v roce 1946. Toho dne pro mne strýček zorganizoval setkání s několika dalšími dávnými známými z východních Čech. Beseda nad mnoha tématy se protáhla od oběda do večeře, po níž jsme zvolna kráčeli městem. Staronoví známí mě zavedli na židovský hřbitov. Upozorňovali mě na jednotlivosti, které jsem nestačil postřehnout, ovládán údivem nad dokonalým pořádkem uvnitř čerstvě opravené obvodové zdi a nad čistotou, dobře ošetřovanými náhrobky a důstojným vzhledem tohoto místa.

Prší!! Už vyrostly lilie šaronské

12. února 2011 v 18:04 | Maud Beerová Izrael
Přinášíme čtenářům blogu Židovských listů novou rubriku krátkých literárních textů, kterou zahajujeme povídkou Maud Beerové z Izraele. Téma lilie šaronské, kterou našinec z Česka zná většinou jen z Písně písní, věnujeme jako symbolický dárek k nedělní svatbě rabína Davida Petery. (red)

lilie šaronská
Po pěti či šesti měsících prší! Nemží, nemrholí, nekape - prší silně, veliké kapky stékají po oknech, padají do suché písečné pudy. Týdny jsem očekávala a těšila se na tu zvláštní vůni, když první déšť svlaží vyprahlou půdu. Listy stromů a keřů se lesknou, zbavené prachu.

Déšť sílí - leje! Cáry bílých a šedivých mračen se honí po obloze. Jdu ven - po ulici se valí černá voda - první očista po dlouhém létě. Na západě nebe skoro černé - na východě vyšlo slunce - podařilo se mi zahlédnout duhu pnoucí se po obloze již při prvním dešti! Duhu kterou jsme byli obdařeni co by znamením míru.
 
 

Reklama