Před 90 lety se narodila naše paní Áda

9. září 2015 v 0:53 | David S |  Domácí zprávy
Na dnešní den připadá 90. výročí narození naší drahé paní "Ády", která nás opustila v lednu tohoto roku.Františka Adamová se narodila v roce 1925 v Mladé Boleslavi jako Františka Králová - Pachnerová. Za války se skrývala. V roce 1948 se provdala v Praze za Jana Adama, kterého krátce po komunistickém puči vyhodili z právnické fakulty, a potom byli společně nuceni odstěhovat se do Liberce, kde se také narodily jejich dcery, obě dlouholeté aktivní členky židovské obce a řady spolků.
Jsou lidé, o kterých si myslíte, že tady budou s námi pořád, a o to těžší je vyrovnat se s jejich náhlým odchodem. Navíc s odchodem takové silné osobnosti, jakou byla Františka Adamová, jež si dokázala získat srdce mnohých z nás.
Moje vzpomínky na paní Adamovu se datují od konce 70. let, kdy jsem začal více vnímat svět a pomalu se připravoval na svoji Bar micvu u skvělého kantora Jeruzalémské synagogy doktora Ladislava Bluma. A právě v této synagoze, kam docházela pravidelně celá naše rodina, jsem jako dítě začal registrovat tu milou, hodnou paní, která na Velké svátky sedávala na balkoně v ženské části pravidelně vedle mé babičky, jež o ní vždy hovořila, jako o Frau Ada anebo Fan, kterou můžete potkat na židovské obci v pokladně. Tak tomu bylo ještě po několik následujících desetiletí.



Paní Adamová byla nositelkou toho nejlepšího, co člověka povzbudí do života. Byla jako zázračné zjevení v té těžké době, kdy se většina lidí snažila více než velikým obloukem vyhýbat nejen Maiselově 18, ale hlavně i jakémukoliv spojení se židovstvím a nehlásit se k tomu, dokonce i zapírat svůj židovský původ a nepřijít s ničím do kontaktu, co by jen trochu tím zaváněl , jen aby neměli jakékoliv problémy se státní mocí. V tom největším normalizačním hnusu byla paní Adamová mysem dobré naděje a nositelkou dobré nálady.

Františka Adamová pro mne zosobňovala tu pravou prvorepublikovou Kinderstube , která se projevovala vedle skvělé znalosti němčiny a francouzštiny, osobitým hodnocením života a světa kolem nás, který byl navíc spojený s jejím nonšalantním životním postojem. Tak třeba zásadně oslovovala lidi, které měla ráda, jejich akademickými tituly. Až do konce svého života říkala mému otci "pane inženýre", i když ji opakovaně každoročně prosil, aby mu říkala jménem, tak paní Adamová na tom vždy striktně trvala. "Ale inženýr jste taky, ne, takže si myslím, že je to tak v pořádku. Nebudeme na tom nic měnit! Navíc jste syn jedné z mých nejbližších kamarádek, pane inženýre, na to nezapomínejte. Tudíž to asi jinak, Denny, nepůjde!!!" Takovému tvrzení se těžko dalo odporovat…

Po roce 1989, kdy se zdálo, že se Židem stal najednou skoro každý druhý člověk v Praze, jak i paní Adamová několikrát se svým osobitým stylem nezapomněla podotknout, se mnoho věcí změnilo, ale jistota, že když dorazíte na Pražskou židovskou obec do pokladny ve druhém patře, tak tam bude paní Adamová, která vás vlídně přivítá a vyhoví a poradí v čem potřebujete, ta tehdy zůstala. Samozřejmě člověk musel slušně a nahlas pozdravit, jinak se zcela zaslouženě se zlou potázal.
Stalo se už tradicí, že když jsem dorazil na obec, tak moje první cesta vedla nahoru za paní Adamovou. Její reakce byla vždy stejná, když jsem již stál za přepážkou a chtěl např. zaplatit náboženský příspěvek, tak mi okamžitě řekla: "Snad půjdeš dovnitř a dáš mi políbení!" Navíc neopomněla všude na celé obci pravidelně podotknout, že jsem její hoch, že je vlastně mojí druhou babičkou a nic, nikdo a nikdy to nemůže za žádných okolností změnit!

Její životní postoje, energie a radost ze života člověka vždy obohacovaly. Málokdo si už dnes vzpomene, že v bouřlivých začátcích 90. let patřila k těm nemnoha, kdo se veřejně zastávali našeho oblíbeného rabína Daniela Mayera.
Nevím, jestli i tyto útržky přispěly i k tomu, co se o paní Adamové říkalo na pražské židovské obci, jaká se tam nesla legenda, že se zdejší osazenstvo bojí jenom dvou osob: paní Adamové a Lea Pavláta! To dokresluje i příhoda mé zesnulé manželky Jitky, kterou k úžasu jedné pracovnice sociálního oddělení ještě před naší svatbou paní Adamová spontánně objímala na schodišti Židovské radnice. "Cože, Jitko, tebe líbá paní Adamová ,"?! vyhrkla osoba, která často sociální péči spíše předstírala. Dřív než stačila Jitka zareagovat, ozvala se paní Adamová: "Samozřejmě, líbám ji pravidelně, je to skvělé děvče mého hocha a hlavně jeho nastávající nevěsta , jíž by si bez mého souhlasu těžko mohl vzít!"
Manžel Jan Adam zemřel v roce 1987, v devadesátých letech se paní Adamová sblížila se Štěpánem Girsou a vytvořili spolu roztomilý pár, který se dobře doplňoval. Byli si oboustranně vzájemnou oporou.

Jako správná dáma dodržovala tradice a zvyky, takže jednou z velkých jistot bylo, že každoročně vyrážela v srpnu k moři na svoji oblíbenou Mallorcu. Před více jak deseti lety omezila i svou pracovní činnost a nechala si už jenom "ty své pátky", kdy pravidelně docházela na obec do pokladny. Velmi ji zasáhly otevřené rozbroje na obci, které tehdy začaly gradovat, ale ani v následujících letech si svoje názory nenechávala pro sebe a dokázala se veřejně ozvat. Nadále pravidelně chodila na Vysoké svátky do Jeruzalémské synagogy a vždy ji potěšilo, když jí přišla poštou pozvánka z Chabadu.

Nesnášela faleš, lež, přetvářku, podlost, pokrytectví, patolízalství. Pro lidi, kteří se takto chovali, měla drsné výrazy jako "ta svině" nebo "ten dobytek", což od ní překvapivě neznělo vůbec sprostě, ale dokonce celkem sympaticky. Před pěti lety ji rozlítilo, když jí dlouholetý obecní funkcionář, jak je u něj zvykem, lhal přímo do očí po večerní bohoslužbě. "Uvědom si, že jsou Vysoké svátky a jsme navíc v synagoze a TY mi tady bezostyšně opakovaně lžeš! Před chvíli jsem tě přichytila při lži, tak si dobře rozmysli, co mi teď odpovíš!" Dotyčný opět suverénně zalhal, takže pro ni od té doby jakoby přestal existovat. Ještě několikrát se takto zklamala s různými představiteli osazenstva v Maiselově 18, nejvíce jí ale bylo líto, když někteří tito lidé zapomněli na její 85. narozeniny. Dokázala přijmout omluvu, ale nesnášela servilní chování. Někdy jí z toho až bylo trapně a často vzpomínala, že už její maminka ji vybavila jednou důležitou životní moudrostí, že: Süβe Leute sind gefährlich!

Ještě před dvěma lety navštívila Jeruzalémskou synagogu při Jom kipuru na Mazkir, kdy už si stěžovala, což u ní nebylo typické, že se jí občas točí hlava. Stále doufala, že to zase bude dobré. Již předtím několikrát doma ošklivě upadla a dala se pak vždy postupně dohromady.

JENŽE tentokrát tomu tak nebylo a tak strávila poslední dva roky svého života s krátkými přestávkami na Hagiboru. Nesla to velmi nelibě. Při našich občasných hovorech říkala, že je tam nešťastná, služby a péče nevyhovující, atd. Párkrát jsem měl možnost vidět na vlastní oči tu tzv. chloubu sociálně zdravotních služeb, a pak jsem se jí ani nedivil a pocítil nejen smutek, ale hlavně tu šílenou bezmoc a nezájem zodpovědných činitelů to jakkoliv změnit.

Naposledy jsem ji viděl v listopadu loňského roku na pokoji, který vlastně skoro celou dobu svého pobytu neměla nikdy jen pro sebe, jak tam chudák smutně leží, bez její pověstné jiskry v oku. Přiznám se, že to byl pro mne šok. O to větší radost jsem měl, když po chvilce našeho rozhovoru souhlasila s mým návrhem, že venku svítí slunce a tak bychom mohli jít na dvůr. Podařilo se nám ji společnými silami posadit na její kolečkové křeslo ( i když se dlouho se svojí tvrdošíjností dožadovala svého chodítka, nakonec rozumně usoudila, že takto to bude lepší…) a mohli jsme vyrazit na místní dvůr.
V tu chvíli najednou ožila a byla to ta paní Adamová ve staré dobré formě. Dojemná byla její starostlivost o druhé, které měla ráda. Všechny její dotazy jsem musel podrobně zodpovědět. Pak už zašlo slunce a odvezl jsem ji zpátky na pokoj, a jak bylo naším zvykem, rozloučili jsme se a ještě jsem jí stačil říct, že se těším, jak v příštím roce oslavíme její devadesátiny! To jsme již nestihli.

Je těžké si připustit, že lidé nám blízcí, které máme tak neskonale rádi, odcházejí. Na tom nemůžeme nic změnit. Důležité je, jaké nás po svém odchodu zanechají a co tady po nich zůstane. Po paní Adamové zůstaly dvě dcery, tři vnučky a pravnoučata. Skvělá rodina a plno humorných příhod.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 iJew iJew | 11. září 2015 v 9:54 | Reagovat

Moc pekne.

2 Žibřid Žibřid | 15. září 2015 v 16:17 | Reagovat

Pavlát své kumpány sice převyšuje inteligencí, ale že by se ho báli? To se mi nějak nezdá. Dnes to není Pavlát, který za komunismu dával dohromady rezoluci, kterou vysílala Svobodná Evropa. Dnes si na to nikdo ani nevzpomene.

3 Karel Příbramský Jr. Karel Příbramský Jr. | 15. září 2015 v 23:11 | Reagovat

S tou rezolucí to nebylo, tak jak píšete,bylo to trochu více týmová práce koordinovaná z místního i vnějšího disentu,
jako dlouholetý zaměstnanec štvavých vysílaček si dovoluji říci, že o to něco vím, ale jinak s vámi souhlasím, že pan Dr.Pavlát své kumpány(jak je nazýváte)
převyšuje svojí sociální intelgiencí, ale rozhodující slovo na obci nemá, to ne,tam vládne už více, než 20 let někdo jiný a i Dr.Pavlát mu dělá jen pouhého a poslušného poskoka a nejpíše a vlastně asi určitě se ho i bojí, jako i jiných věcí.
Ale jestli jsem tu vzpomínku pochopil správně, tak je tam napsáno, že se to na obci "říká", anebo !říkalo a je pravda, že skazky o tom, jak Dr.Pavlát někdy zachází se svými podřízenými nejen v muzeu, se donesly různými kanály i nám sem za moře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama