O formování českého židovstva s Hillelem Kievalem

25. dubna 2012 v 12:41 | TJ |  Historie

ŽL pozvaly k rozhovoru autora nedávno vyšlé knihy Formování českého židovstva 1870 - 1918 (Paseka).

Vaše kniha původně vyšla v roce 1988. Prostudoval jste za doby normalizace obsáhlé množství dokumentů v tehdejších československých archivech. Jak jste tehdy získal povolení od komunistických úřadů?

Strávil jsem tehdy v Praze zimu v roce 1979 pod hlavičkou International Research and Exchanges Board. To byla v době studené války hlavní instituce pro studentskou výměnu mezi USA a zeměmi Varšavské smlouvy. Měl jsem tak oficiální povolení pro svůj výzkum, který jsem však ve své žádosti raději definoval spíše vágněji. Dostal jsem oficiální poradkyni z katedry československých dějin University Karlovy, ale ta osoba nevěděla vůbec nic o židovské historii, a tak jsem se ní vlastně nikdy skutečně nesešel. Bádal jsem v knihovně tehdy Státního židovského muzea, Klementinu a Památníku národního písemnictví na Strahově.


Navázal jste v té době nějaké kontakty s českou židovskou komunitou?

Ano, určitě. Byla to tehdy již má druhá návštěva Prahy. Poprvé jsem tam byl v létě 1977, když jsem studoval češtinu na Letní škole slovanských studií UK, a od té doby jsem již nějaké kontakty měl. Téměř denně jsem byl na obědě v restauraci ŽNO v Maiselově ulici a v sobotu jsem chodil na ranní bohoslužby do Jeruzalémské synagogy. Seznámil jsem se tehdy s řadou mladých lidí, včetně Tomáše Krause, Saši a Denisy Putíkových, kteří zůstali mými přáteli do dnešních dnů.

Vaše druhá kniha Languages of Community: The Jewish Experince in Czech Lands (Jazyky komunity: Židovská zkušenost v českých zemích) se rovněž týká českých Židů. Jak se stalo, že se americký akademik začal zajímat o tento lokální fenomén?

Je to čistě intelektuální zvědavost, kterou rabíni nazývají "Tóra li-šema" (Tóra kvůli sobě samé). Lidé se mne často ptají, zda mám české kořeny. Ty nemám. Jako universitního studenta mne přitahovala velká středoevropská města 19. a 20. století - Praha, Vídeň, Budapešť, Berlín atd. - jako "výrobny" moderní kultury a politiky. Všechna tato města byla více či méně multietnická a měla velkou, vitální a tvůrčí židovskou populaci. Chtěl jsem zkoumat vazby mezi lingvistikou, etnickým nacionalismem a moderní židovskou identitou. Na základě doporučení mého doktorandského školitele, zesnulého Yosefa Yerushalmiho, jsem se rozhodl soustředit na Prahu s české země.

Je moderní historie českých Židů v nějakém ohledu unikátní nebo je spíše velmi podobná vývoji např. v Polsku, Rakousku, Slovensku nebo Maďarsku?
Samozřejmě je v určitém ohledu jedinečná. Ale ve své knize Formování českého židovstva tvrdím, že moderní židovská zkušenost současně v řadě částí východní a střední Evropy sdílí společné charakteristiky. A že tyto typické charakteristiky nás nutí znovu promyslet přirozenou podobu židovské modernity pod tlakem emancipace.

Židovské dějiny 19. století jsou tradičně pojímány kolem tří os. Politicky jako boj o emancipaci. Sociálně jako snaha o integraci do většinové společnosti. A kulturně jako řešení napětí mezi akulturací ve směru k dominantní či vyšší kultuře jednotlivé země a zachování židovské identity.

Avšak pro většinu židovských komunit ve střední a východní Evropě každý z těchto procesů je "roztříštěný" kvůli absenci jednotné, hegemonické kultury či národnosti. A v každém uspořádání Židé nepodstoupí jednu, ale hned dvě akulturace: první je zaměřena na liberální kulturu imperiálního státu (v polovině století a v dekádách po revoluci v roce 1848) a druhá akulturace je zaměřena na jazyk, literaturu a politické aspirace jedné ze soutěžících národních hnutí.
Mezi tyto sekundární akulturace bych u Židů v českých zemích zahrnul jak střetnutí s českým jazykem, kulturou a politikou, tak i začátky židovské kulturní a národní renesance ve formě pražského sionismu.

Jak otestovalo 20. století koncepce českožidovského hnutí a pražský sionismus? Jak se této směry proměnily? Dá se mluvit o tom, že by přežily do současnosti?

K této problematice bych čtenářům doporučil výbornou knihu Kateřiny Čapkové Češi, Němci, Židé? (Paseka, 2005). Zcela jasně konfrontovalo 20. století obě hnutí bezpočtem výzev stejně jako i židovsko-německou orientaci.

Nechci být schematický ve výkladu takto komplikovaných dějin, tak mi dovolte jen pár postřehů. V určitých ohledech byl vznik první republiky v roce 1918 ospravedlněním všeho toho, na čem stálo českožidovské hnutí. I když současně sionisté uhráli zásadní vítězství, když dosáhli u vlády uznání židovské národnosti. To znamená, že v novém státě mohly být státní příslušnost a národnost rozdílné. V té době se představitelé českožidovského hnutí cítili státem přehlíženi a opuštěni při vyjednávání se sionisty. Obávali se, že by tak mohla být zpochybňována loajalita Židů k novému státu.
Německá okupace v roce 1939 a zavedení nacistických rasových zákonů představovaly židovskou komunitu smrtelnou ránu. Uchráněni byli jen ti, kterým se podařilo včas emigrovat bez ohledu na hnutí.
Po válce, ještě dokonce před komunistickým převratem v roce 1948, dala Benešova vláda jasně najevo, že národnostní uspořádání z roku 1918 a jeho pojetí židovské národnosti nebude dále možné. Etničtí Němci a Maďaři byli deportováni. Židům, kteří se považovali za národnostní Židy, bylo umožněno odjet do Palestiny a později do Izraele. Židovská identita byla zúžena do oblasti náboženství, což byl západoevropský model.

Proč si myslíte, že čeští Židé tolik obdivují a mají rádi Tomáše G. Masaryka?

Nemyslím si, že by někdo mohl pochybovat, že pro české židy jako celek, to bylo především Masarykovo odvážné odmítnutí obvinění z rituální vraždy a obrana Leopolda Hilsnera v letech 1899 - 1900, která z něj učinila navždy objekt obdivu a úcty. Ale Masaryk byl svými postoji atraktivní jak pro sionisty, tak pro českožidovské vlastence.

Pro českožidovské hnutí představoval Masaryk a jeho Realistická strana možnost národního postoje , který byl progresivní a vítal židovskou účast, zatímco jiné české strany - včetně Mladočechů - se zdály být velmi tolerantní k antisemitským projevům.

Ve stejné době navázali blízké vztahy s Masarykem i pražští sionističtí studenti. Sdíleli s ním zájem o kulturní a etickou dimenzi nacionalismu, a zdá se, že jej seznámili s dílem Ahada Ha'ama. Návštěva Palestiny prezidentem Masarykem v roce 1927 zanechala rovněž hluboký dojem. Židovští imigranti z Československa a Litvy založili v roce 1933 kibuc Kfar Masaryk.

Česko v loňském roce zažilo v médiích hodně probíranou kauzu v souvislosti s působením Ladislava Bátory na ministerstvu školství. Tento kontroverzní politik si svými výroky proti sobě postavil část české veřejnosti. Mezi jinými se také pochvalně vyjadřoval o knížce Rudolfa Vrby "Zkáza Slovanu". Vy Vrbu zmiňujete ve své knížce. Jaký byl jeho vztah k českým Židům?

Vrba byl katolický kněz, publicista zabývající se ekonomickými a kulturními tématy a autor mnoha protižidovských spisů. Patří k nim i publikace nazvaná "Národní sebeobrana: Úvahy o hmotném a mravním úpadku národa českého" vydaná v Praze v roce 1898. Tato čtyřsetstránková kniha je významně ovlivněna jednak dílem Eduarda Drumonta "La France Juive" (Židovská Francie,1886), již Vrba četl v německém překladu, a jednak i knihou Augusta Rohlinga "Der Talmudjude" (Žid Talmudu, 1871). Rohling byl profesorem starého zákona na Teologické fakultě pražské univerzity, než se zapletl do žaloby pro nactiutrhání proti vídeňskému rabínovi Josefu Samuelu Blochovi. Kniha je dlouhou, zahořklou a mnohdy sarkastickou žalobou na nebezpečný vliv Židů a tzv. "židovských podniků" (bankovních domů a tisku) na české národní dění. Vrba obviňuje noviny, jako např. Prager Tagblatt a Bohemia, z šíření lží o kněžích, katolické církvi i papeži a v této souvislosti dodává: "Jeden ročník Neue Freie Presse vychrlí na křesťanský lid více zášti, než celý babylonský Talmud."

Stejně jako jeho předchůdce Drumont věřil Vrba v existenci světového židovského spiknutí. Jedna z kapitol jeho knihy nese název "Světovláda židů". V závěru této rozsáhlé publikace volá po státní kontrole kapitálových trhů a bank, zákazu židovské emigrace a dalšího židovského osídlování, po vyloučení židovských studentů z veřejných škol a zákazu obsazování Židů do funkcí ve veřejné správě, požaduje, aby bylo křesťanským dívkám zapovězeno sloužit v židovských domácnostech, aby židovští lékaři směli léčit pouze židovské pacienty a židovští právníci směli zastupovat pouze židovské klienty.

Vaše kniha vyšla v době, kdy bývalý premiér Jan Fischer oznámil svou kandidaturu na české prezidenta. Jak si myslíte, že by tuto skutečnost vnímali představitelé českožidovského hnutí, jakými byli třeba Viktor Vohryzek a Jindřich Kohn?

Řekl bych, že hrdinové českožidovského hnutí by se usmívali!


Universita Karlova letos zakládá program Centra židovských studií. Budete s ním nějak spolupracovat?

Bude to pro mne ctí s Centrem spolupracovat, když o to budu požádán.

(Rozšířená verze rozhovoru ze ŽL25)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama