Jak Češi kryli Adolfa Eichmana

7. ledna 2009 v 21:12 | Stanislav Motl
Ukázka z knihy Stanislava Motla Oběti a jejich vrazi

Hřbitov, jakých jsou v naší zemi stovky. A v jeho horní části, blízko zdi, jeden nenápadný hrob. A v něm ostatky muže, který vedl docela obyčejný a nenápadný život. A nikdo z jeho okolí neměl ani tušení o tom, že svého času zametal stopy, a to po několik let, po jednom z nejhledanějších nacistických zločinců. Tím nacistou byl - Adolf Eichmann.
"Eichmann patřil mezi ty, po nichž jsem začal pátrat hned poté, co jsem se vrátil z Mauthausenu," vyprávěl mi v roce 1998 Simon Wiesenthal. Na pár okamžiků se pak ve svých vzpomínkách vrátil do pětačtyřicátého roku, kdy - pouhé tři týdny po osvobození Mauthausenu - se šel přihlásit na Úřad pro válečné zločiny. Přijal ho tam jistý poručík americké armády Mann. "Co nám vlastně můžete nabídnout?" zeptal se ho. "Nabízím svou paměť," řekl bývalý heftlink s velkýma planoucíma očima. "Mám v hlavě stovky jmen a tváří. Vím, kde a hlavně jak ty nacistické zrůdy hledat."
Simon Wiesenthal, jemuž nacisté zplynovali 87 příbuzných, našel pak nový domov v Linci, v ulici Landstrasse č.40. Ve stejné ulici sídlil také Úřad pro válečné zločiny, kde začal pracovat. A ve stejné ulici byl také dům, kde před válkou žila Eichmannova rodina ...
Wiesenthal se vydal po Eichmannově stopě. Sledoval Eichmannovy příbuzné. Bezvýsledně. V roce 1947 se na úřadovně americké zpravodajské služby CIC dozvídá, že Eichmann je zřejmě mrtvý. Tvrdila to prý Eichmannova manželka Veronika. Wiesenthal o tom svého času vyprávěl také Alanu Levymu, který později napsal knihu Simon Wiesenthal a jeho případy. Alan Levy, milovník Prahy, který se po listopadu 1989 stal šéfredaktorem anglicky psaného deníku Prague Post, mi o tom řekl: "Paní Eichmannová předložila jakési čestné prohlášení o tom, že Adolf Eichmann zahynul v Praze při květnových událostech pětačtyřicátého roku. A toto prohlášení podepsal svědek Eichmannovy smrti - jistý Karl Lukas."
Naštěstí Simon Wiesenthal, pověstný svou buldočí zarputilostí, s jakou hledal nacistické zločince doslova po celém světě, se zdráhal tomuto prohlášení věřit. A i nadále sledoval se svými spolupracovníky - příbuzné Adolfa Eichmanna. A stále tvrdil, že ďábelský úředník, který roztáčel kola holokaustu, určitě někde žije.
Po Eichmannovi začali pátrat také agenti izraelské zpravodajské služby Mossad. A ti ho v roce 1960 konečně objevili. A sice v Argentině, kde žil, společně se svou ženou Veronikou a čtyřmi syny, pod jménem Ricardo Clemens. Pracoval jako výstupní kontrolor ve firmě Mercedes-Benz.
Když se o tom dozvěděl Simon Wiesenthal, vzpomněl si na ono pražské čestné prohlášení. A protože měl své lidi také v tehdejším Ćeskoslovensku, začal se zajímat, co ten Karl Lukas byl anebo stále ještě je zač. Za pár dnů mu jeho pražští přátelé připravili šok. Není to Karl Lukas, ale Karel Lukáš. Vlivný důstojník Československé lidové armády.
O mnoho let později pátrám po Lukášových osudech. Tentokrát nejsem sám. Téma zaujalo i českobudějovického studenta Václava Grála. Přestože v té době začínal teprve studovat střední školu, měl se záhy projevit jako zkušený pátrací reportér se záviděníhodnou intuicí.
První stopy nás vedou do třeboňského Státního oblastního archivu. Karel Lukáš, jak zjišťujeme, pocházel od Týna nad Vltavou. Vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, odkud byl vyřazen jako poručík dělostřelectva. Jeho hlavní specializací však byla kartografie. Byl totiž geodet. Působil pak ve Vojenském zeměpisném ústavu.
Koncem dvacátých let se poručík Karel Lukáš seznamuje s jistou Marií Lieblovou z obce Mladá u Českých Budějovic. Žení se s ní v roce 1931. Trvalou adresu má potom v Mladém, v čísle 71. Je pochopitelné, že další cesta vede právě do Mladého, bývalé obce, ze které se nyní stala jedna ze čtvrtí Českých Budějovic.
"Na Lieblovy si dobře vzpomínám," říká nám Marie Šafrová, poslední zdejší pamětnice válečné i předválečné doby. "Tady vedle, kde je dnes samoobsluha, stál právě Lieblův statek. Lieblovi - to byla nejbohatší rodina v obci. Patřila jí spousta pozemků včetně pískovny. Měli hodně dětí. Já si vzpomínám hlavně na Marii a Veroniku. A také na kluky, na Mathiase a Franze… Byli to Němci. Tady tenkrát žili hlavně Němci. Ta Marie byla moc hezká a vzala si nějakého oficíra. A Veronika se vdala za nějakého cesťáka z Rakouska. Na tu svatbu si ještě dost dobře vzpomínám. To byl dlouhý průvod, který šel skoro celou vesnicí…"
O tom, kdo byl onen český oficír, už víme. Karel Lukáš. A cesťák z Rakouska, kterého si vzala Veronika Lieblová? V matrice se dočteme, že svatba se konala v roce 1931. A šťastný ženich se jmenoval - Adolf Eichmann. Karel Lukáš a Adolf Eichmann byli tedy švagři.
Dochovala se policejní hlášení, která zaznamenávala každého cizince, který se ve třicátých letech v Mladém objevil. Z jednotlivých záznamů je zjevné, že Eichmann jezdil do Mladé hodně často, hlavně v letech 1931 až 1935. Vždy se přihlašoval coby obchodní cestující. A zpravidla se ubytoval v č.71, tedy tam, kde žil Karel Lukáš se svou ženou Marií. Těžko říci, o čem si tenkrát spolu československý důstojník a už tehdy přesvědčený nacista asi povídali ...
Eichmann, který sem přijížděl pod rouškou nenápadného obchodního cestujícího, byl už aktivním členem nacistické strany a později se měl dobrovolně zařadit mezi příslušníky jednotek SS. V Pasově, odkud do Mladého přes Linec jezdil, působil při blíže neurčeném výcviku spojařů. Je ale zjevné, že jeho poslání bylo jiné. Jak už se dnes ví, v Československu měl v té době celou řadu dalších kontaktů - hlavně mezi sudetoněmeckými aktivisty. Pašoval jim nacistickou literaturu a sbíral nejrůznější, hlavně vojensko-strategické informace.
A nyní se dostáváme ke Karlu Lukášovi. Čím mohl být pro Eichmanna užitečný? Svým způsobem mi dá odpověď podplukovník v záloze Josef Vlastník. Někdejší kolega Karla Lukáše ve Vojenském zeměpisném ústavu.
V době našeho setkání v roce 1999 bylo panu Vlastníkovi už přes devadesát let, přesto byl plný životní energie a paměť mu dokonale sloužila. Hned poté, co nás přivítal ve svém domku, vytáhl objemné album. Bylo plné obrázků. "To jsou karikatury nás všech, kteří jsme tenkrát ve Vojenském zeměpisném ústavu pracovali," vysvětluje pan Vlastník. "A tady vidíte Karla Lukáše, to je ten bodrý a usměvavý chlapík s půllitrem v ruce. Byl to takový milý a sympatický člověk, uznalý a veselý …. Jestli mohl mít nějaké důležité vojenské informace? To víte, že ano. Hlavně jsme měli přehled o vojensko-strategických územích a objektech."
Pak Josef Vlastník zavzpomínal na 15. březen 1939, kdy do ústavu vtrhli němečtí nacisté. "Bylo to dost zvláštní. S vojáky přišlo také několik pánů v civilu. Vůbec se nás na nic neptali a šli najisto. Přesně věděli, kde co je, včetně těch nejtajnějších materiálů, které jsme nestačili zničit. Tehdy jsem pochopil, že mezi námi museli mít svého člověka. Nebo více takových lidí….."
Ve stejné době se Adolf Eichmann vrací opět do Čech. Už ho sem ale nevábí dívčí láska jako na počátku třicátých let, ale mimořádně zodpovědný úkol, který chce splnit stůj co stůj. Postarat se o to, aby odsud zmizelo více než osmdesát tisíc Židů. Jistá židovská rodina však musí odejít mezi prvními. Vlastní vilu na Ořechovce v Praze. A vila se Eichmannovi moc líbí. A tak se sem nastěhuje. A s ním jeho žena Veronika a dva synové. Nebudou tu bydlet ale sami. Do druhé bytové jednotky se stěhuje také tehdejší kapitán československé armády Karel Lukáš a jeho žena Marie.
Plynou další měsíce a Karel Lukáš i nadále pracuje v Zeměpisném ústavu, který nyní spadá pod protektorátní ministerstvo vnitra. Adolf Eichmann se posléze přesune do Maďarska, cestuje po dalších zemích a usilovně, systematicky pracuje na takzvaném konečném řešení, a tedy faktické likvidaci evropských Židů.
Velmi aktivní jsou i další příbuzní Marie a Veroniky. Jejich bratr Franz se stává jedním z hlavních úředníků královéhradeckého gestapa (po válce bude dopaden a popraven), další bratr Mathias se stane arizátorem židovského majetku. Protože si stihne nakrást velké jmění, dostane se včas do bezpečí a po válce nebude nikdy objeven.
Naposledy se Adolf Eichmann objeví ve vile na Ořechovce o Velikonocích pětačtyřicátého roku. Tehdy se před svým švagrem a svou švagrovou nechá slyšet, že se přesune dále do Alp, aby "do posledního dechu mohl bojovat proti bolševikům". Dnes už ale víme, že to nemyslel vážně. Bojechtivost, pokud nějakou kdy měl, ho velmi rychle opustila. Objednal si taxík, který ho z Prahy odvezl do Českých Budějovic. Ještě se stačil zastavit v Mladém a doporučit rodině své ženy, aby pokud možno opustila Čechy a přesunula se dále na západ. Většina členů rodiny Lieblovy ho poslechla.
Eichmann se pak ukryl na rakouském venkově, kde nějakou dobu žil pod cizí identitou. A pak, jak už víme, se dostal přes Německo do Itálie a odtud do Argentiny.
Po rodině Lieblových zůstala v Mladém pouze honosná hrobka, Je pečlivě udržovaná a pravidelně se tu objevují květiny. Lieblovi totiž stále žijí. Nejenom v Rakousku a Německu, ale také u nás. Žije také dcera Karla Lukáše a Marie Lukášové.
Když jsem, po delším pátrání, získal její telefonní číslo, abych ji zkontaktoval, byla, jak se dalo ostatně očekávat, odmítavá. Řekla, že o nějakých vztazích jejích rodičů s Adolfem Eichmannem nemá ani tušení. Jakékoliv osobní setkání rezolutně odmítla. Podobně dopadl i vzpomínaný Václav Gráf. Ten se s ní potkal osobně. Řekla mu v podstatě totéž, co řekla mně. A navíc dodala, že její rodiče byli slušní a hodní lidé, kteří určitě neměli o tom, co je Adolf Eichmann zač, ani tušení. Ví, že nějací příbuzní její matky žijí kdesi v Rakousku, ale žádné styky s nimi prý neudržuje. Ještě hůře Vašek dopadl při rozhovoru s druhou českou neteří Adolfa Eichmanna, a jen co řekl, o co mu jde, začala na něho křičet, co si vlastně dovoluje. Taková drzost! A rovněž i ona jakékoliv osobní setkání rezolutně odmítla.
Jak to bylo dále s hodnými manželi Lukášovými? Ve vile, kterou zabral jejich švagr, žili v pohodě i po válce. Karel Lukáš, jak prozrazují archivní dokumenty, se po válce ocitl před očistnou komisí, která rozhodla o peněžitém trestu a o udělení takzvaného Malého dekretu. Ve zdůvodnění se hovoří o tom, že se za války přihlásil s manželkou k německé národnosti a německou národnost měla i jejich dcera. Na jeho obranu však očistná komise konstatovala, že ve svém venkovském domku v jižních Čechách podporoval na konci války ruského zajatce a mezi lidmi vystupoval jako český vlastenec. Podléhal však údajně své ženě, která v domácnosti hrála prim.
Lukášovi žili v arizované vile ještě i v šedesátých letech. Pak se přestěhovali do většího bytu, který od státu dostali.
V roce 1961 zveřejnil příběh Karla Lukáše Simon Wiesenthal. Bylo to v izraelském listu Haolam Haze. Karel Lukáš byl sice propuštěn ze Zeměpisného ústavu, ale pracoval dále jako uznávaný geodet. Nebyl ani vyšetřován, ani souzen.
"Simon Wiesenthal trval na tom, aby pak Lukáš nebyl v žádném případě potrestán," vyprávěl mi Alan Levy. "Zní to možná neuvěřitelně, ale Simon měl pro něho pochopení. Říkal, že ho docela chápe - chránil vlastně svou rodinu. I když morálně to samozřejmě odsuzoval.
Důvod beztrestnosti Karla Lukáše však mohl být jiný. V šedesátých letech Karla Lukáše navštívil tehdejší český, později izraelský publicista Erich Kulka. Vyslovil následně hypotézu, že ono místopřísežné prohlášení o Eichmannově smrti mohla - bez Lukášova vědomí - napsat třeba i jeho žena, nebo její sestra Veronika. Těžko však věřit tomu, že by Karel Lukáš po celou tu dobu, co žil v Eichmannově blízkosti nevěděl, co byl jeho švagr zač a čím se zabýval. Těžko také věřit tomu, že si neuvědomil, ani po válce, že žije v domě zabaveném židovské rodině.
O tom, jak byl Adolf Eichmann v Argentině dopaden, bylo napsáno mnoho knih. Bylo o tom natočeno i mnoho filmů. Eichmann byl agenty Mossadu unesen a tajně dopraven do Izraele, kde stanul před soudem. Ten ho - jako jediného v dějinách Izraele - odsoudil k trestu smrti.
Adolf Eichmann byl popraven 31. května 1962, krátce před půlnocí. Před smrtí ještě vypil několik sklenek dobrého, červeného vína. Na šibenici šel klidně, vyrovnaně. Jako člověk, který si do svých posledních chvil vůbec neuvědomoval, čeho se vlastně dopustil.
Jeho švagr Karel Lukáš ho přežil o dvacet let.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 JL JL | E-mail | 27. srpna 2012 v 11:35 | Reagovat

Bydlel jsem v od narozeni v 1949 r. az do 1956 r. v dome U laboratore 22, v byte, ktery obyval behem valky Eichmann, spolecne s vdovou po E.E.Kischovi Giselou, pak jsem se tam mnohokrat  vracel o prazdninach, a nepamatuji si, aby bydlel tam taky Karel Lukas. W prizemi bydlel byvaly majitel vily, p. Fischer, na hore Gisl Kischova, tak myslim, że asi Lukas musel se vystehovat hned po valce.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama